Kostel sv. Václava na Zderaze

 Odkaz na mapu: Mapa
 
„To je pane stavba. Nefalšovaná gotika řekl bych. Tak mě napadá, tady by mohla skvěle znít moje Glagolská mše. Nemáte tentýž pocit? Je to tu takové fortelné, rustikální … jako stvořené nejen pro oslavu boha, ale hlavně k rozeznění chrámu přírody a pevné víry v člověka v jeho morální podstatě. O tom totiž celá ta mše je, ona je taková trochu netypická. Vymyká se a to se právě mnohým líbilo. Já jsem s ní také spokojený. Ovšem někteří to celé pochopili úplně špatně a viděli ve mě jen “pevně věřícího starce”. A víte, co jsem jim na to odpověděl? “Žaden stařec, žaden věřící.” Kdepak, církevního prostředí jsem si za svého mládí užil až až. No nic, to je zas jiný příběh. Neporozhlédnem se tu?”

 

Mše Glagolskaja (1926)
 

Přestože podstatná část Janáčkova života je spjata s církví (byl vychováván v klášteře, dvacet let řídil starobrněnský kůr…), nebyl praktikujícím katolíkem a svůj vztah k církvi vyjádřil slovy: “Varhany jsou nejbezcitnější hudební nástroj; proto řvou v kostelích.” V roce 1920 jej při jedné z debat na téma úrovně liturgické hudby olomoucký arcibiskup Leopold Prečan pobídl, aby tedy sám složil něco lepšího. Uběhlo několik let a po skladbě pořád nebylo ani stopy. Až v roce 1926 během srpnového pobytu v Luhačovicích, který byl provázen nepříznivým počasím a pocitem samoty se Janáček pustil do práce a jakoby snad chtěl dohnat uplynulý čas, měl skladbu během tří týdnů hotovou. Její první uvedení v prosinci následujícího roku, které si mohli vyslechnout také posluchači u svých rozhlasový aparátů, bylo provázeno velkým úspěchem a kritika nešetřila chválou.

Nadšená byla zejména z netradičního pojetí mešního textu, který nebyl latinský, nýbrž staroslověnský (slovanský). Však také skladatel svou mší “nevyjadřoval ani tak víru v křesťanském slova smyslu, jako spíš víru v jistotu národa”. Vzniklo tak vrcholné dílo duchovní hudby dvacátého století.