Kateřinské zahrady
Smetanovo zranění z dětství se mu stalo osudným, jak říká nový výzkum z 21. století. Do té doby se věřilo, že zemřel na syfilis, zemřel však na zánět obličejových kostí. S přáteli si jako malý, když ještě s rodiči bydlel v Jindřichově Hradci, hrál s lahví plnou střelného prachu. Tu zakopali do země a čekali, kdy vybouchne. Když se dlouho nic nedělo, tak jí šel Smetana zkontrolovat a zrovna v ten okamžik láhev explodovala. Utrpěl těžké zranění – výbuch mu vmetl do obličeje spoustu střepů. Rána mu byla vymyta nečistou vodou z nedalekého rybníka a zanítila se. Od té doby měl na obličeji výraznou jizvu, kterou schovával pod své charakteristické vousy.
Poté v roce 1874 ohluchnul, ale ani to, ani bolesti obličejových kostí, ho nezastavily v skládání. K tomu se však přidaly psychické problémy. Kvůli nim byl převezen do Ústavu pro duševně choré v Kateřinských zahradách, kde i roku 1884 zemřel.
“Podívejte, vidíte ty stromy? Koukejte, zelená, příroda, klid, ticho… Myslíte, že zpívají ptáci? Co zpívají? Jakou to má melodii? Nic neslyším. Nepřipadá vám, že šumí vítr v korunách stromů? Není to nádhera? Koukněte, jedno z támhletěch oken, omlouvám se, už si nepamatuji které, tam, tam jsem ležel. Netrvalo to dlouho, ale už jsem prý moc nevnímal, to víte, měl jsem za sebou pořádný kus života, tolik skladeb, té hudby. Já hudbu miloval, miluji a vždy milovat budu. Žil jsem celý svůj život pro ni – nepamatuju ve svém životě chvíli, kdy bych na hudbu nemyslel. Teď nic neslyším. Nemůžu myslet! Komponovat nemůžu… Co jsem? Já vím, byl jsem nemocný, zoufalý…, chtěl jsem jen, aby už to skončilo. Celé dny, bez ustání, pištění, vřískot, řev a pak zase klid, hrobové ticho, smrtelná samota, nic mezi tím, zmatek, strach a konec. Kolikrát jsem křičel o pomoc, chtěl jsem pryč, pryč z toho rámusu, k hudbě, ke klavíru, skládat, hrát, ale nešlo to, nešlo to a nešlo to, už nikdy jsem nehrál, už nikdy jsem nic neslyšel.
Ale byl jsem z toho vysvobozený, přesně 12. května roku 1884 už jsem byl pryč, už jsem to nemusel poslouchat, byl jsem volný. Ale i tak, řekněte sami, jaký byl můj život? Nakonec jsem asi byl o dost schopnější, než si někteří zpočátku mysleli. Zanechal jsem vám tu něco, vám, všem Čechům, je to váš poklad, vaše bohatství. Opatrujte mou tvorbu, byla by to škoda ji ztratit, přeci jenom se mi docela povedla, že?
Vám, drazí přátelé, děkuji za doprovod, byli jste milými společníky, rád bych si s vámi ještě dále povídal, ale povinnosti volají, musím už jít. Doufám, že se zase někde brzy potkáme! Mezitím můžete jít navštívit pana Dvořáka či pana Janáčka, určitě budou také vděčni za vaše zastavení!“