Národní divadlo
Je na čase, abychom se vrátili na začátek tohoto textu. Přichází rok 1916. Její pastorkyňa je uvedena v Praze. Během osmi let už pak na ni pějí chválu i diváci Vídeňské Dvorní opery (do němčiny dílo přeložil Max Brod) a Metropolitní opery v New Yorku. Nenadálý úspěch mu vlil novou mízu do žil. Následují skvosty jako Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Věc Makropulos nebo Glagolská mše, posledních deset let svého života se skladatel zkrátka nezastavil a stvořil hudbu, která mu vynesla nesmrtelnost.
„Tak při pohledu na tuhle budovu mám trochu smíšené pocity. Proč? No nedivte se mi. Praha mě dlouhou dobu odmítala a dokonce tu i karikovali mé dílo. A víte proč? Dovolil jsem si totiž zaujmout ne zrovna příznivý postoj k dílu jejich miláčka, národního skladatele Bedřicha Smetany. Prý, že pohrdám jeho tvorbou. Tak silná slova bych nevolil. Mnohem více jsem však obdivoval práci mého dobrého přítele Antonína Dvořáka. A to jim také leželo v žaludku, on s nimi v té době měl trochu komplikované vztahy. To víte, že mne to žralo. Zvlášť, když mne jako skladatele neuznávali ani na mojej Moravě. Býl jsem pro ně “jen” ředitel varhanické školy, který trochu rozhýbal kulturní dění v Brně. Nakonec jsem si přestal věřit a projevilo se u mne to, čemu vy byste dneska asi řekli syndrom vyhoření.”