“Ano, no ano, podívejte, no není to úžasné? Vidíte ty dveře, ta velká vrata do ulice, sice už to asi dnes nebudou ta stejná, ale přesně těmi já jsem chodil k panu Prokschovi. Pan Josef Proksch, toho času asi nejslavnější hudební pedagog v Praze, možná i v celých Čechách, tu vyučoval svému řemeslu. Vzpomínám si, jak jsem ho poprvé spatřil, neuvěřitelný to muž, když mu bylo 13 let, plně oslepl, a i přes to se stal naprostým mistrem svého oboru. Když si mne poprvé poslechl, tak se mu velmi zamlouval můj jemný úhoz, avšak dále mi sdělil, že mé teoretické znalosti hry i kompozice, které jsem se podle něj měl také zajisté věnovat, nejsou dostatečné, a tak mě přijal za svého žáka.

 Škola to vskutku nebyla jednoduchá, musel jsem se jí hodně věnovat a řádně se vzdělávat, ale nebýt dobroty pana Proksche, asi bych býval na jeho hodiny moc nechodil. Za každou hodinu si pan Proksch účtoval jednu zlatku, což bylo pro mne, chudého studenta bez pořádného příjmu opravdu moc, ale pan Proksch mi povolil k němu docházet celý rok na dluh, než jsem mu začal pravidelně splácet.”