Ulice 28. října
Odkaz na mapu: Mapa
„Už jsem úplně zapomněl jaký to je sem od té Prašné brány kousek. Já jsem tedy nikdy moc necestoval. Přinejmenším v porovnání s mým přítelem Antonínem Dvořákem jsem býl spíše usedlý typ. Vždyť ten byl až tam za mořem v Americe! Já jsem pobýval hlavně na tej mojej rodnej Moravě a v létě jsem si vyjel do některého koutu našich vlastí českých a slovenských. To vy asi cestujete podstatně více, že? Budiž vám přáno. Ale nemyslete si, já jsem na těch svých cestách také prožil hezké chvíle. Třeba v takových Luhačovicích … . Nebo mé rodné Hukvaldy. To byly časy. Více cestovat jsem začal až na stará kolena. Člověk musí trochu propagovat své dílo. Byl jsem v Anglii, v Benátkách … . A nejzábavnější na tom bylo, když jsem na nejrůznějších festivalech soudobé hudby seděl já, starší bělovlasý pán, vedle mladíčků, kteří by mohli být mými vnuky. Ti koukali!”
Z ulice dne 1. října 1905
Umělci mohou být někdy nevypočitatelní a Janáček nebyl výjimkou. Stačilo málo a jeho třívětá sonáta pro klavír, psaná jako reakce na tragickou událost, která se stala při demonstraci za vznik české univerzity v Brně, by byla nenávratně ztracena. Vše začalo 1. října 1905 v Brně, kde místní Němci protestovali proti založení české univerzity ve svém městě. Češi jim oplatili stejnou mincí a svolali velkou protiněmeckou demonstraci a situaci muselo uklidňovat přivolané četnictvo a vojsko. Během potyček byl smrtelně zraněn český stolařský dělník František Pavlík a právě v den jeho smrti 2. října 1905 začal Janáček pracovat na své sonátě. Ta měla jak již bylo řečeno původně tři věty, ale v den brněnské premiéry Janáček 3. větu (Smuteční pochod) při zkoušce spálil a tak byly uvedeny pouze první dvě – Předtucha a Smrt. Ani s těmi však skladatel zřejmě nebyl spokojen, protože po dalším uvedení v Praze hodil rukopis do Vltavy. Sonáta se však přesto zachovala. Její první interpretka si totiž ponechala původní opis skladby, a tak si tuto připomínku tragické události teď můžete poslechnout i vy.