Konviktská ulice
Začátkem října 1874 se Leoš Janáček stává posluchačem pražské varhanické školy, která se nacházela v budově pražského konviktu, před níž právě stojíte.
Během studia skládá drobné skladby, začíná se zajímat o ruštinu a nacházíme zde i počátek jeho literární a hudebně kritické činnosti. Ta se mu však záhy stala málem osudnou, když v časopise Cecílie uveřejnil negativní kritiku na Skuherského provedení Gregoriánské mše. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, kdyby ovšem František Skuherský nebyl ředitelem varhanické školy, na které Janáček studoval. Inu přímočará povaha. Následovalo okamžité vyloučení ze studia. Situaci zachránil nám již dobře známý Křížkovský, díky němuž mladý kritik mohl tříletá studia dokončit, a to dokonce za pouhý rok a s vynikajícím prospěchem.
Během svého pobytu v Praze (obýval byt ve Štěpánské ulici č. 50) se rovněž seznámil s dalším budoucím velikánem české hudební scény – Antonínem Dvořákem. Ten v té době působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha a s Janáčkem si brzy padli do oka. Podnikali spolu výlety po Čechách, Janáček dával Dvořákovi na posouzení některá svá raná díla a dokonce mu dedikoval (věnoval) své Mužské sbory. Dvořákovo dílo velmi obdivoval a často je v Brně uváděl. Položil tak základy dvořákovského kultu.
„Tak tady se odehrávala má pražská studia. Ne že by mne to tady nebavilo, konečně jsem se dostal na kloub hudební teorii a mohl se plně věnovat tomu, co mne zajímalo. Jenže… ale co bych vám to neřekl, vždyť to není žádné tajemství. Zkrátka se mi podařilo rozčílit našeho ředitele. Přímo zuřil…
Cítíte taky tu vůni? Úplně jsem dostal hlad. Víte já jsem to čemu se říká gurmán, nepohrdnu dobrým jídlem. Na nějaké svačinky, to si moc nepotrpím, ale k obědu nikdy nepohrdnu kusem masa, nebo zvěřiny. Ovšem bez špenátu. Ten nesnesu. Přál bych vám okoštovat koblihy od naší hospodyně. To byla nebeská mana. Ale víte co mám ze všeho nejradši? Šípkové cukroví. Když někdy přijedete k nám, do Hukvald, dám vám naň recept. To si pošmáknete.”