Národní divadlo

 Odkaz na mapu: Mapa
 
 Ačkoliv je dnes pro nás Leoš Janáček jednou z ikon české klasické hudby a stojí v jedné řadě s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem, většinu svého života prožil jako místně uznávaný, ale jinak v podstatě neznámý skladatel. Bodem zlomu se stal až rok 1916, kdy byla v Národním divadle v Praze uvedena Její pastorkyňa a z tehdy dvaašedesátiletého skladatele se rázem stala hvězda. Abychom však mohli plně pochopit osudovost tohoto zvratu, musíme se nejprve seznámit s předchozími těžkostmi a neúspěchy. Vraťme se tedy do konce 80. let předminulého století a sledujme počínání mladého muže, ze kterého se mezitím stala respektovaná brněnská osobnost a výrazný iniciátor brněnského kulturního života.
 
V této době vzniká jeho první opera Šárka na text Julia Zeyera. Přestože byla poprvé uvedena až čtyřicet let po svém vzniku, protože Zeyer nedal souhlas k použití svého textu, Janáček si jí považoval a rozhodně na svou operní prvotinu nehleděl skrz prsty. Po tomto prvotním neúspěchu následoval Janáčkův prudký příklon k lidové hudbě a jí inspirovaná opera Počátek románu, která už byla i uvedena na divadelních prknech. Zanedlouho poté se rozhodl udělat osudový krok a zahájil práci na svém přelomovém díle na motivy divadelní hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Byl tak prvním skladatelem vůbec, který si pro svou operu vybral prozaický text. Práce na ní mu trvala bezmála deset let a bylo tak pro něj obrovským zklamáním, když ji Národní divadlo v Praze odmítlo uvést. Byla sice odpremiérována v ND v Brně, ale pouze s regionálním úspěchem. Dokončení opery provázela ještě jedna tragédie, rok 1903 je rokem úmrtí jeho mladičké dcery Olgy. Janáček je zdrcen a čím dál méně si věří. Ničí některá svá díla a stahuje se do ústraní. 
 

Je na čase, abychom se vrátili na začátek tohoto textu. Přichází rok 1916. Její pastorkyňa je uvedena v Praze. Během osmi let už pak na ni pějí chválu i diváci Vídeňské Dvorní opery (do němčiny dílo přeložil Max Brod) a Metropolitní opery v New Yorku. Nenadálý úspěch mu vlil novou mízu do žil. Následují skvosty jako Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Věc Makropulos nebo Glagolská mše, posledních deset let svého života se skladatel zkrátka nezastavil a stvořil hudbu, která mu vynesla nesmrtelnost.

„Tak při pohledu na tuhle budovu mám trochu smíšené pocity. Proč? No nedivte se mi. Praha mě dlouhou dobu odmítala a dokonce tu i karikovali mé dílo. A víte proč? Dovolil jsem si totiž zaujmout ne zrovna příznivý postoj k dílu jejich miláčka, národního skladatele Bedřicha Smetany. Prý, že pohrdám jeho tvorbou. Tak silná slova bych nevolil. Mnohem více jsem však obdivoval práci mého dobrého přítele Antonína Dvořáka. A to jim také leželo v žaludku, on s nimi v té době měl trochu komplikované vztahy. To víte, že mne to žralo. Zvlášť, když mne jako skladatele neuznávali ani na mojej Moravě. Býl jsem pro ně “jen” ředitel varhanické školy, který trochu rozhýbal kulturní dění v Brně. Nakonec jsem si přestal věřit a projevilo se u mne to, čemu vy byste dneska asi řekli syndrom vyhoření.”