Žofín

 Odkaz na mapu: Mapa

 

Při pohledu na Žofín nás mohou napadnout dvě věci, vyhlášené koncerty a Bedřich Smetana, a na jednom takovém koncertu Leoš Janáček samotného Smetanu potkává. Z jejich krátké interakce žádný hluboký vztah nevzešel zato se ale v Janáčkově životě objevila žena. Za mladičkou Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele učitelského ústavu Emiliana Schulze, začal Janáček docházet coby učitel hry na klavír v únoru roku 1877. Netrvalo dlouho a mezi pětadvacetiletým Janáčkem a čtrnáctiletou Zdeňkou se začal vyvíjet citový vztah. Ani během studií v zahraničí na ni nezapomněl, skládal pro ni klavírní variace a dopisy jí psal i několikrát denně. Není proto divu, že do čtyř let od jejich prvního setkání se ze slečny Schulzové stala paní Janáčková. Již zakrátko po svatbě však přišlo rozčarování. Krize střídala krizi, a přestože se vztah nakonec podařilo urovnat, manželství už nikdy tak docela šťastné nebylo.

Zajisté tomu napomohla také brzká smrt jejich dvou děti Vladimíra (1888-1890) a Olgy (1882-1903). Jejich ztráta ho pochopitelně velmi zasáhla a ještě více ho přiměla se obrátit k hudební tvorbě.


„Žofín … sem jsem tedy moc nechodil. Pamatuji se jen na jeden Smetanův koncert, byla to myslím nějaká sonáta nebo tak něco. Mimochodem, věděli jste, že se ten palác jmenuje po arcivévodkyni Žofii? My jsme sice v rodině žádnou Žofinku neměli, ale měl jsem dceru Olgu. Byla krásná, milá, všem nám dělala radost. Když zemřel Vladimír, můj syn, zvostala mi jen ona. Byla pro mě smyslem života. Ano, ano, máte pravdu. Měl jsem ještě manželku, ale ačkoliv to ze začátku byla velká láska, moc nám to neklapalo. Ona Zdeňka byla hodně upnutá na rodiče. S Olgou jsme si ale rozuměli výborně. Byla stejně jako já kulturně založená, hrála ochotnicky loutkové divadlo a stejně jako já měla ráda ruskou literaturu. Od mládí ji ale zlobilo serce, to mne velmi trápilo. A pak jsem přišel i o ni. Bylo jí teprve jednadvacet, odjela za mým bratrem–svým strýcem –do Petrohradu … a zpátky se vrátila nakažená tyfem. Se Zdeňkou jsme o ni pečovali, nechal jsem ji přemístit do své pracovny a býl jsem tam s ní ve dne v noci. Před smrtí si ode mne ještě nechala přehrát operu, na které jsem tehdy pracoval, se slovy, že „ona už ji neuslyší”. Tu operu jsem pak věnoval její památce. Ano, říkáte to správně, byla to ona. Ta má osudová Její pastorkyňa.”