,,Drazí, zde, před naším Národním divadlem se musíme zastavit. Mohu říct, že se o něj skvěle staráte, zřejmě jsem se nemýlil, když jsem při poklepání na základní kámen pronesl: ,V hudbě život Čechů’. Musím Vám ale přiznat, že jsem se značně nadřel při svém kapelnickém vedení tenkrát v čerstvě otevřeném Prozatímním divadle. Mnoha lidem se ze žárlivosti znelíbil můj úspěch, další zas kritizoval mou hudbu, můj styl či můj způsob vedení… Dokonce s tím vytáhli i do žurnálů! Bylo to krušné období, když proti mně v polemikách táhli kolegové z divadla jako ten Maýr a Pivoda a pak dokonce i politici, no to vám bylo, na druhé straně se mě však i mnozí zastávali, třeba Jan Neruda nebo mí političtí spřízněnci Mladočeši. 

Když se na to ale zpětně podívám, tak já už se ani nedivím. Byl jsem nová krev, snažil jsem se zavést mnoho nového, hrát světová díla i podpořit naše Čechy a jiné Slovany a ještě do toho jsem skládal své, což jsem samozřejmě chtěl také uvádět. Jistě, že jsem musel mnohé staromilce popudit. Byla to léta sporů, ale i tak mne můj náhlý odchod kvůli úporné nemoci spojené s postupnou hluchotou velmi mrzel, a tak, abych se nečinností neutrápil, jsem horlivě začal skládat.”