Kostel sv. Vojtěcha
Kostel sv. Vojtěcha, místo, kde v době svého seznámení s Janáčkem působil Antonín Dvořák. Tento Janáčkův celoživotní přítel a rádce pro něj byl přinejmenším v počátcích tvorby nespornou oporou a Janáček se od něj lecčemus přiučil. Co se však samotné tvorby týče, šel každý z přátel svou cestou. Janáček si i díky skutečně nevšedním zdrojům inspirace postupem času vytvořil velmi neotřelý a novátorský přístup k hudební tvorbě. Zásadní roli v něm hrála inspirace lidskou mluvou. Janáček si totiž v nejrůznějších situacích zapisoval úryvky lidské řeči, přičemž si rovněž poznamenal, kolik je pozorovanému objektu let, jakého je pohlaví, jaké je jeho sociálního postavení a v jaké situaci, náladě a na jakém místě slova pronesl.
Navíc byl přesvědčen, že lidskou řeč lze objektivně zaznamenat pomocí notového zápisu a ten je také ke každému záznamu pečlivě přiložen. Mezi čtyřmi tisíci jeho záznamy – nápěvky mluvy – nechybí ani zápis pískání komára, štěkotu psa či vrzání parket.
Neméně důležitým pro jeho tvorbu byl jeho zájem o ruskou kulturu. Janáček byl jako v té době většina českých intelektuálů nadšeným panslavistou a živě se zajímal o ruský jazyk, literaturu i hudbu. Byla mu blízká zejména svou realističností a propracovanou psychologií postav. Není proto divu, že stopy tohoto zájmu můžeme nalézt i v jeho tvorbě. Když si prohlédneme seznam jeho děl, zjistíme, že mnohá z nich vděčí za svůj námět právě ruským autorům. Jsou to tituly jako Z mrtvého domu, Taras Bulba, Káťa Kabanová nebo Klavírní trio z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty. Tím však spojení Janáčka s ruskou kulturou zdaleka nekončí. Byl jedním ze zakladatelů Ruského kroužku v Brně, který si kladl za cíl především výuku ruského jazyka. Koneckonců i jména Janáčkových dětí – Olga a Vladimír odkazují k jeho rusofilství. Po 1. světové válce však jeho nadšení značně opadlo.
Výrazným zdrojem inspirace byla pak pro něj v neposlední řadě také lidová tvorba a to především hudba. Janáček se značně angažoval v jejím zaznamenávání a je spoluautorem několika sbírek lidových písní. Nejdůležitější inspirací ba přímo katalyzátorem jeho tvorby však byly bezesporu ženy. Ve chvíli, kdy byl okouzlen, či přímo zamilován, psal velmi rychle a plně se soustředil na práci.
Nejdůležitější z nich se jmenovala Kamila Stösslová a byla Janáčkovou múzou i platonickou láskou. Více se o ní však dozvíme až na dalším stanovišti.
„Jéje, kde jsme se to ocitli, to je přece svatý Vojtěch. To už je let, co jsem tu býl naposled. Promiňte mi, jestli budu trochu sentimentální, ale na tohle místo mám skutečně dobré vzpomínky. Představte si, že tady na varhany hrával sám Antonín Dvořák! Nechci se chlubit, ale já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem jej mohl nazývat svým přítelem. Byl sice o víc jak deset let starší, ale přesto jsme si skvěle rozuměli. Kde jsme se seznámili? No přece na varhanické škole, já jsem ho od začátku velmi obdivoval. Postupem času se z nás stali přátelé a vydrželo nám to až do jeho smrti. Býl pro mne studnicí hudebního vědění a nikdy mi neváhal poradit s mou tvorbou a říct, co tomu ještě chybí. Jeho styl byl prostě jedinečný a já jsem se tu jeho úžasnou hudbu snažil šířit … prostě všude. Snad jsem mu tím aspoň trochu splatil to všechno, co mi třeba i nevědomky dal. Dokonce mě jako jeden z mála uklidňoval, že moje Její pastorkyňa nakonec v tom Národním přece bude uvedena. No prostě kamarád. A kolik jsme toho spolu nachodili. Na Orlík, na Říp jsme šli, taky jsme se jednou vydali na Karlštejn, to se k nám přidala i moje manželka. Jojo, to byly časy. Jen to mě mrzí, že se nedočkal toho mého úspěchu. Určitě by měl radost, světoběžník. To jsem se zase ňáko rozpovídal, ale já vás varoval, že budu sentimentální.
Tak co včil? Znám tu kousek dvě krásná místa, jedno je a) u Vltavy, prý tam je teď nějaký zpívající dům. Nebo tančící nebo co. A to druhé místo je b) u kostela Na Zderaze. Taková středověká klasika. Mně je to jedno, vyberte si